Trénink v nadmořské výšce: Zázrak, nebo prokletí cyklistiky?

Každé léto se opakuje stejný obrázek. Kopcovitá španělská Sierra Nevada, základny v Livignu, výjezdy do Teide na Tenerife. Špičkoví profesionálové tráví na horách klidně čtvrtinu sezóny, aby si nabudili hematokrit, zlepšili přenos kyslíku a přijeli na závody s fyziologickou výhodou, kterou v rovině prostě nezískají. Výškový trénink se stal součástí rutiny každého Grand Tour favorita.

A právě teď se o něm v profesionální cyklistice vede spor, který dřív nikdo nahlas nevedl.

Proč se o zákazu vůbec mluví

Server Cyclingnews v červnu 2026 otevřel otázku, která by ještě před pár lety zněla absurdně: měla by cyklistika výškový trénink zakázat? Argument nestojí na antidopingové rétorice, ale na něčem jiném. Trávení velkých částí sezóny ve vysoké nadmořské výšce se stalo standardní součástí tréninkových plánů profesionálních cyklistů, zejména těch, kdo útočí na Grand Tours. Otázka je, zda tento trend nepoškozuje zdraví jezdců a zároveň kvalitu závodění samotného.

To je legitimní debata. Výška nad 2 000 metrů nad mořem klade na organismus mimořádné nároky. Spánek se zhorší, regenerace se prodlužuje, imunita jde dolů. Jezdec, který stráví tři týdny na Teide a hned nato závodí, riskuje, že se jeho tělo nestihlo správně adaptovat nebo naopak adaptaci přestřelil. Z trenérského pohledu je načasování výškového bloku jedna z nejobtížnějších věcí v celé periodizaci.

Jenže v téhle diskusi chybí jeden hlas. Nebo spíš celá jedna skupina závodníků.

Český paradox: jak závodit bez stejných zbraní

Zatímco v WorldTour týmech mají sportovní ředitelé k dispozici zázemí na Sierra Nevadě nebo kontrakty s teneriffskými hotely, český profesionální peloton funguje v úplně jiné realitě. Menší národní federace, omezené rozpočty kontinentálních týmů a žádná tradice výškových základen. Když se řekne "altitude camp" v kontextu českého cyklisty, nejčastěji to znamená vlastní organizaci, vlastní financování a spoustu improvizace.

A to je problém, který zákaz výškového tréninku paradoxně neřeší, ale naopak zhoršuje.

Přemýšlejte o tom takhle: pokud by UCI výškový trénink zakázala, největší ztrátu by utrpěly ty týmy, které ho mají nejdokonaleji propracovaný a nejvíce zabudovaný do svých systémů. Velké španělské, italské nebo britské stáje by přišly o nástroj, do kterého investovaly miliony. Menší celky by ztratily méně, protože méně mají. V tomhle smyslu by zákaz trošku srovnal podmínky. Ale jen trošku.

Skutečný problém je totiž hlubší. Výškový trénink je jen jedním symptomem širší nerovnováhy. Velké týmy mají výškové soustředění, ale mají také lepší sportovní vědce, výživové poradce, data analytiky a zotavovací protokoly. Zakázat výšku a myslet si, že jsi vyrovnal hřiště, je naivní.

Co s tím může udělat trenér v českých podmínkách

Pracuji s jezdci, pro které výjezd na Teide není reálnou možností. Ani finančně, ani časově. A přesto se od nich čeká, že budou konkurovat lidem, kteří tam strávili tři týdny. Tady musí přijít ke slovu jiné nástroje.

Prvním je simulace. Výškové stany, hypoxické masky, normobarické hypoxické komory. Nejsou levné, ale jsou levnější než měsíc na Tenerife. Vědecký základ za nimi stojí: i pasivní expozice hypoxii během spánku zvyšuje tvorbu erytropoetinu a postupně zvedá hladinu hemoglobinu. Nejde o zázrak, ale o funkční nástroj.

Druhým je precizní plánování intervalů. To, co výška dělá přirozeně, tedy nutí tělo pracovat při nižším parciálním tlaku kyslíku, lze do jisté míry napodobit tréninkovým přetížením v konkrétních zónách. VO2max intervaly v délce 4 až 8 minut ve čtvrtém pásmu tepové frekvence, prováděné v blocích, dokážou vyvolat adaptace, které jsou srovnatelné s krátkodobým pobytem ve výšce, pokud je trénink dobře periodizován.

Třetím je regenerace. Tohle je místo, kde české týmy nejvíce ztrácejí, a přitom stojí relativně málo. Kvalitní spánek, plánované dny klidu, kontrola HRV. Jezdec, který se dobře zotavuje, může ze svého tréninkového objemu vytěžit víc než přetrénovaný závodník po třech týdnech ve výšce.

Rovné podmínky jako utopie

Výškový trénink je efektivní. To je vědecky prokázaná věc a nikdo soudný to nezpochybňuje. Otázka, kterou Cyclingnews otevřel, tedy zda ho cyklistika má zakázat kvůli dopadu na zdraví závodníků a kvalitu závodění, je jiné téma. A je to téma, které si zaslouží odpověď postavenou na datech, ne na emocích ze světa, kde mají všichni stejné prostředky.

My v České republice taková data nemáme. Nemáme ani výzkumné zázemí, které by nám řeklo, kolik českých talentů se nikdy nedostalo na svůj strop proto, že neměli přístup k výškovému tréninku. To je mezera, kterou by Český svaz cyklistiky mohl jednou začít zaplňovat, třeba spoluprací s Fakultou tělesné výchovy a sportu.

Do té doby zbývá to, co vždy: chytrost v plánování, disciplína v regeneraci a práce s tím, co máme. Není to romantické, ale funguje to. A pro jezdce, který chce jednou závodit v pelotonu s těmi nejlepšími, je tohle jediná reálná cesta, ne čekání na to, až UCI vyřeší světový paradox výškového tréninku místo nás.