Rekordmani v 12hodinových závodech: jak žije niche disciplína v Česku

Zkuste vysvětlit svému okolí, že se chystáte závodit dvanáct hodin na kole. Většina lidí pokrčí rameny a zeptá se, jestli to vůbec má smysl. Jenže kdo aspoň jednou seděl na startu takové časovky, ví, že tahle otázka míří úplně vedle. Smysl tam je, jen se hledá jinak než v klasickém závodě.

V Británii počet 12hodinových časovek klesá. Jak upozorňuje Cycling Weekly, jde o disciplínu, která ubývá na závodním kalendáři, přesto ti, kdo se jí věnují, jsou stejně vášniví a výkonnostně silní jako kdykoli předtím. V Česku se situace od světového trendu trochu liší. Menší komunita ultra-cyklistů si tyto závody drží jako součást své sezony a tréninkové filozofie vychází z velmi specifických požadavků, které takový závod klade na tělo i hlavu.

Co dvanáctihodinová časovka skutečně vyžaduje

Základní chyba, kterou vidím u závodníků, kteří přecházejí z kratších disciplín, je přeceňování tempa a podcenění výživy. Dvanáct hodin na kole není šest krát dvě hodiny. Je to jeden celistvý blok, kde se problémy kumulují a kde malá chyba v první třetině závodu dorazí jezdce v té poslední.

Z fyziologického hlediska pracuje závodník téměř celou dobu ve druhé nebo na spodní hranici třetí tréninkové zóny, tedy někde mezi 65 a 80 procenty maximální tepové frekvence. Výjimkou jsou krátké výjezdy nebo větrné úseky, kde srdeční frekvence vyskočí výše, ale udržet tam výkon déle než minuty je sebevražda. Kdo závodí podle výkonu, cílí na hodnoty okolo 60 až 75 procent funkčního prahového výkonu (FTP). Tento rozsah šetří glykogen a zvyšuje podíl tuků na energetickém krytí, což je při tak dlouhém závodu naprosto zásadní.

Regenerace svalů v průběhu závodu je jen částečná. Proto je tak důležité budovat aerobní základ dlouhé měsíce před startem, ne týdny. Periodizace tréninku pro ultra-disciplíny má svá specifika: objemová fáze trvá déle než u silničního jezdce na klasických vzdálenostech, intervalová práce se zapojuje střídměji a s jasným záměrem. Nejde o to mít vysoké VO2max, jde o to udržet výkon po extrémně dlouhou dobu.

Zkušenosti rekordních závodníků potvrzují, že psychická stránka závodu je stejně náročná jako fyzická. Cycling Weekly cituje vítěze 12hodinových závodů s tím, že jezdec musí projít celým závodem a dostat se na druhou stranu. To není motivační řeč, to je popis skutečného průběhu: někdy kolem šesté nebo sedmé hodiny přichází okno, kdy tělo i mozek začnou protestovat. Kdo má připravený plán a ví, co ho v té chvíli čeká, zvládne to překonat. Kdo plán nemá, zastaví nebo drasticky zpomalí.

Trénink specifický pro ultra-dlouhé časovky

Když připravuji jezdce na 12hodinovou časovku, stavím plán na čtyřech pilířích: objem, konzistence, simulace závodu a výživa v pohybu.

Objem je základ. Před závodem by měl mít závodník za sebou týdny s 15 až 20 hodinami na kole, a to opakovaně. Ne jako výjimku, ale jako standard v objemové fázi. Bez takového základu tělo nedokáže efektivně spalovat tuky v potřebné intenzitě a závodník narazí na zeď.

Konzistence znamená pravidelnost, i v dnech, kdy se nechce. Ultra-jezdci se nerozvíjejí skokově, ale plynule. Vynechaný týden v přípravě bolí více než u závodníka na 40kilometrový závod.

Simulace závodu je klíčová a zároveň nejméně oblíbená část přípravy. Jezdci by měli absolvovat alespoň jeden nebo dva bloky po šesti až osmi hodinách v závodním tempu, při kterých zároveň testují výživovou strategii. Jíst za jízdy, pít pravidelně, nezastavovat u bufetu déle, než je nutné. To vše se musí nacvičit dopředu.

Výživa v pohybu je téma, na které se v českém ultra-cyklistickém prostředí stále naráží. Závodníci podceňují příjem sacharidů v první části závodu, kdy se ještě cítí dobře, a pak ve druhé polovině doplácejí na kalorický deficit. Doporučení sportovní vědy hovoří o příjmu 60 až 90 gramů sacharidů za hodinu při dlouhých výkonech, přičemž kombinace glukózy a fruktózy umožňuje dosáhnout horní hranice bez zažívacích problémů. Trénink střeva, stejně jako trénink nohou, chce čas.

Budoucnost disciplíny v Česku

Dvanáctihodinové časovky jsou v Česku záležitostí úzké komunity, která ale funguje živě. Jezdci si navzájem sdílí zkušenosti, trasy a tréninkové poznatky. Závodů přibývá v rámci ultra-cyklistických sérií, i když jejich formát se liší od klasické uzavřené dráhy nebo silniční časovky.

Cycling Weekly upozorňuje, že v Británii počty 12hodinových závodů klesají, přitom ti, kdo se jí věnují, podávají výkony na stejné nebo vyšší úrovni než dřív. Rekordní výkony se stále zlepšují, komunita se nezmenšuje kvalitativně, jen počtem akcí.

To odpovídá tomu, co vidím u nás. Zájem o ultra-cyklistiku roste, závodníci jsou ochotní investovat do přípravy víc než dřív, a přístupy k tréninku se profesionalizují. Jezdec, který před deseti lety nastoupil na 12hodinovou časovku po jednom dlouhém tréninku, dnes přichází s periodizovanou přípravou, měřením výkonu a propracovanou výživovou strategií.

Pro koho je tahle disciplína určená? Pro vytrvalce, kteří chtějí vědět, co dokážou udržet. Ne rychlost, ale konzistenci. Ne sprint, ale schopnost fungovat, rozhodovat se a jet v momentě, kdy je každá buňka těla unavená. To je schopnost, která se cvičí a trénuje. A v tom je kouzlo 12hodinových závodů, které si v Česku svůj prostor drží.