Holení paží cyklistů: Víc než jen aerodynamika

Každý, kdo někdy sledoval záběry z Tour de France zblízka, si všiml jedné věci: profesionální silničáři mají holé nohy. To není žádná novinka, holé nohy patří ke kultuře silniční cyklistiky tak pevně jako dres v barvách týmu nebo bílá páska na řídítkách. Co je ale novinka, je pohled na paže závodníků. Čím dál více jezdců přijíždí na start letošní Tour s vyholenými pažemi. A důvody za tím jsou zajímavější, než by se mohlo zdát.

Co říkají samotní závodníci

Cycling Weekly ve svém reportáži přímo z Tour de France 2026 cituje závodníky, kteří vysvětlují, že holení paží rozhodně není jen o aerodynamice. Přesná slova jsou výstižná: jde o víc než jen aerodynamické zisky. To neznamená, že aerodynamika nehraje roli vůbec, ale v hierarchii důvodů nestojí na prvním místě.

Klíčová věc, která se při silničních závodech stává rutinou, je péče o kůži po pádech. Každý závodník, který strávil v pelotonu aspoň jednu sezónu, ví, co to znamená projet kolenem nebo loktěm po asfaltu. Holá kůže se čistí, ošetřuje a hojí podstatně snadněji než ta pokrytá chloupky. Závodní lékař může ránu rychleji dezinfikovat, přiložit obvaz a závodník může druhý den znovu nastoupit. S chlupatou paží by celý proces trval déle a riziko infekce by bylo vyšší.

To je koneckonců stejný argument, který se používá pro holení nohou. Přesto si někteří hobby jezdci myslí, že profi jezdci holí nohy kvůli masáži nebo čistě z estetických důvodů. Masáž hraje roli taky, ale základ je pragmatický: regenerace a péče po pádu.

Aerodynamika: kolik wattů to vlastně je?

Teď k té aerodynamice. V profesionálním pelotonu se počítá každý watt. Závodníci a jejich týmy investují statisíce do větrných tunelů, aerodynamických přileb, speciálních dresů a kotoučových kol. V tomto kontextu není překvapivé, že se řeší i srst na pažích.

Aerodynamický odpor závisí na rychlosti pohybu, ploše těla a jeho povrchu. Při časovce (individuální závod na čas, kde jezdec nemá výhodu draftu, tedy jízdy v závěsu za jiným závodníkem) tvoří tělo závodníka přes šedesát procent celkového odporu vzduchu. Paže přitom nejsou zanedbatelná plocha. Zvláště v aero poloze na TT kole jsou paže vystřeny dopředu a proudění vzduchu kolem nich přímo ovlivňuje výsledný odpor.

Přesná čísla pro holení paží nejsou tak dobře zdokumentovaná jako například přínos aero přilby (kde výrobci uvádějí úspory v řádu desítek wattů při 45 km/h), ale princip funguje. Hladký povrch generuje méně turbulence. V závodě trvajícím hodiny se i malé úspory sčítají.

V etapovém závodě jako Tour de France ale většinu času jezdci tráví v pelotonu. A tam draft funguje tak razantně, že jezdec v závěsu spotřebuje o 30 až 40 procent méně energie než ten, kdo jedoucí vepředu boří vzduch. V takové situaci jsou aerodynamické detaily na pažích irelevantní. Záleží na nich hlavně v úniku, při výjezdu do kopce nebo v časovce.

Psychologie a kultura pelotonu

Ale bylo by chybou celou věc zredukovat jen na fyziku a medicínu. V profesionálním pelotonu existuje silná vrstva zvyků, rituálů a skupinové identity. Holení je jedním z nich.

Když nastoupíte do světového týmu, rychle zjistíte, co se od vás očekává. Holé nohy jsou samozřejmost. A pokud kolegové začnou holit i paže, přirozeně se přidáte. Není to slepá konformita, spíš způsob, jak dát najevo, že berete závodění vážně, že vám záleží na každém detailu. V pelotonu, kde jsou výkonnostní rozdíly mezi závodníky mnohdy menší než jeden procento, psychologická sebejistota hraje roli.

Závodníci mají před startem Tour de France propracované rutiny. Specifický způsob rozcvičení, konkrétní jídlo, konkrétní čas příjezdu na start. Holení paží může být součástí téhle předzávodní ritualizace, která pomáhá dostat hlavu do správného nastavení. Říká se tomu pre-performance routine a sportovní psychologové ji považují za legitimní nástroj.

Co z toho plyne pro hobby jezdce?

Pokud jezdíte víkendy po Šumavě nebo absolvujete lokální závody, holení paží vám pravděpodobně nepomůže zjistitelným způsobem. Při rychlostech okolo 25 až 30 km/h je aerodynamický přínos minimální a riziko pádu, které ospravedlňuje snadnější ošetření rány, je nesrovnatelně nižší než na Tour.

Holé nohy mají pro amatéra o něco větší smysl, protože masáž po závodě nebo tréninku je příjemnější a efektivnější na holé kůži. Ale ani to není podmínka. Kultura silniční cyklistiky se za poslední roky demokratizovala a nikdo vás z pelotonového startovního pole nevyhodí za to, že si holení odpustíte.

Co si z toho ale vzít je pohled na to, jak propracovaně profesionální cyklisté přistupují ke svému tělu. Každé rozhodnutí, od výběru pneumatik přes stravu až po povrch kůže, prochází filtrem výkonu a regenerace. Holení paží na Tour de France je malý detail, ale ilustruje mentalitu, která za výsledky na Grand Tour stojí.

Cycling Weekly popsal holení paží jako praxi, která se na velkých závodech stává stále běžnější, přičemž zhruba polovina nebo i více závodníků pelotonu si paže holí. Věda o regeneraci, aerodynamice a sportovní fyziologii se posunula a závodníci to reflektují, někdy i způsoby, které na první pohled vypadají jako pouhá koketerie.