Cyklocomputery na Tour de France: co vidí na displeji profíci a jak se to liší od vašeho Garminu

Každý, kdo někdy jel vážněji na silnici, ví, jak závislý se na cyklocomputeru člověk stane. Pohled dolů, kontrola wattů, kadence, srdeční frekvence. A přitom závodníci Tour de France mají na svých displejích věci, které by většinu hobbyistů překvapily. Někdy méně dat, někdy úplně jiná. Záleží na etapě, záleží na roli v týmu, záleží na kilometru závodu.

Paul Seixas, Tom Pidcock, Fred Wright a další profesionální jezdci v rozhovoru pro Cycling Weekly popsali, jak své hlavové jednotky používají v závodě i v tréninku. Výsledek je zajímavý přesně v těch detailech, kde se praxe liší od teorie.

Mapa na obrazovce: ano, ale záleží na kontextu

Jedna věc, která v odpovědích profíků překvapí, je přístup k mapě. Sam Watson podle Cycling Weekly používá větší obrazovku s mapou hlavně v tréninku, zatímco během závodů preferuje jednodušší nastavení. To platí pro profesionální peloton obecně: v závodě jde o přehlednost a rychlé čtení situace, ne o navigaci.

Dává to smysl, jakmile si uvědomíte, co Tour de France skutečně obnáší. Profíci jedou po silnicích, které většinou nikdy předtím neviděli, v pelotonu o 150 jezdcích, rychlostí přes 50 km/h v rovině, s výhledem blokovaným týmovými auty a ostatními závodníky. Vědět, kde přichází zatáčka, kde začíná sjezd a kde je naplánovaný finální kopec, má daleko větší taktickou hodnotu než sledovat aktuální výkon. Proto mapa na displeji smysl dává, ale je to spíše záležitost konkrétní situace než pravidlo platné pro každou etapu.

Pro srovnání: hobbyista na Vysočině nebo v Beskydech většinou jede trasy, které zná, nebo přinejhorším naviguje zástavbou. Mapa jako primární pole mu smysl dává méně. Proto si nastavíme watty a srdeční frekvenci a jedeme podle pocitu.

Datová pole: méně může být více

Profíci závodí s překvapivě malým počtem datových polí na hlavní obrazovce. Číslo se liší od jezdce k jezdci, ale obecná tendence je jasná: v závodě ven se zbytečnostmi. Složité obrazovky s osmi poli najednou jsou spíše tréninkovou záležitostí, kde má smysl sledovat zóny, variabilitu výkonu nebo efektivitu šlapání.

V závodě profíci potřebují číst situaci za zlomky sekundy. Pokud kouknete na počítač a musíte půl sekundy hledat, kde je aktuální výkon, to půl sekundy vás může stát kontakt se skupinou při akceleraci po výjezdu ze zatáčky. Jednoduché rozhraní s jedním nebo dvěma klíčovými poli na hlavní obrazovce je proto taktickou nutností.

Na druhou stranu v tréninku je situace opačná. Tam závodníci zobrazují hodně: výkon v reálném čase, třísekundový průměr, NP (normalizovaný výkon), kadenci, srdeční frekvenci, teplotní data ze snímačů. Trénink je prostor pro analýzu a učení. Závod je prostor pro rozhodování.

Watty jako základ, ale ne jako diktatér

Výkonový měřič je dnes na profesionální úrovni absolutní standard. Každý závodník Tour de France jede s wattmetrem a jeho data jsou základem tréninkového plánování i závodní strategie. Před dlouhým kopcem sportovní ředitel v autě může říct: "Jedeme tempo 380 wattů, nedej se strhnout do úniku." Bez wattmetru jsou to jen slova.

Během závodu ale watty přestávají být primárním vodicím prvkem pro mnoho situací. Výstupy do kopce, sprinty na body, honba za únikem, jízda v závěsu pelotonu (draft, tedy aerodynamické krytí za ostatními jezdci, snižuje potřebný výkon klidně o 30 procent oproti jízdě v čele) jsou situace, kde závodník reaguje na terén a ostatní, ne na číslo na displeji.

Hobbyista naopak wattmetru plně využívá jako tempomatu. Na kopci si nastavím výkonovou zónu, kde chci jet, a držím ji. Přesně k tomu je wattmetr skvělý nástroj pro rekreačního jezdce, protože eliminuje to typické chování: vyjíždět kopec příliš rychle, vyšlapat se do červené a pak trpět na posledních třech kilometrech.

Různé obrazovky pro různé situace

Moderní cyklocomputery (Garmin, Wahoo, Hammerhead) umožňují přepínat mezi více obrazovkami jedním dotykem nebo stisknutím tlačítka. Profíci toho využívají systémově. Mají obrazovku pro hromadný start, obrazovku pro kopec, obrazovku pro časovku, obrazovku pro sledování výsledků po etapě.

Tohle je konkrétní věc, kterou si může vzít každý hobbyista. Nastavit si dvě nebo tři obrazovky pro různé typy jízdy není nic složitého a výrazně zvyšuje užitečnost přístroje. Jedna obrazovka pro rovinu (rychlost, kadence, čas), jedna pro kopce (watty, srdeční frekvence, gradient), jedna pro navigaci. Hotovo.

Co profíci nesledují

Stejně zajímavé jako to, co závodníci na displeji mají, je to, co tam nemají. Průměrná rychlost za celou etapu nikoho nezajímá. Celkový čas jízdy taky ne. Kalorie spálené od startu? K ničemu. Profík ví, kdy jel dobře nebo špatně, z pocitu, z taktického výsledku a z dat, která si prohlédne po etapě v analytickém softwaru.

Hobbyisté naopak tato pole milují, protože slouží jako motivace a shrnutí. To je naprosto legitimní použití. Ale pokud chcete jet rychleji a efektivněji, vyplatí se přemýšlet o tom, která čísla vám pomáhají v reálném čase při rozhodování, a která vám jen lichotí po dojezdu.

Technologie stejná, přístup jiný

Hardware špičkových cyklocomputerů je dnes dostupný každému. Garmin Edge 1050 nebo Wahoo ELEMNT Ace, přístroje, které používá profesionální peloton, si může koupit každý hobbyista. Cena je v řádu desítek tisíc korun, ale technologická propast mezi profi a amatérskou úrovní fakticky neexistuje.

Propast je jinde. V tom, jak závodníci přemýšlejí o datech, jak si nastavují přístroje pro konkrétní situace a jak dokáží čísla ignorovat, když to závod vyžaduje. Tom Pidcock nebo Fred Wright nejedou lépe proto, že mají lepší Garmin. Jedou lépe, protože vědí, kdy se na Garmin dívat a kdy ne.

A to je lekce, která se přenáší i na silnice kolem Brna nebo na Šumavě.