Cadel Evans: Pogačar už překoná i Merckxe

Když Cadel Evans v roce 2011 vyjel na Alpe d'Huez jako lídr a nakonec vyhrál Tour de France, byl tehdy nejstarším vítězem nejslavnějšího etapového závodu světa. Věděl, co stojí za tím žlutým dresem. Věděl, kolik wattů musíte udržet na hodinu jízdy v kopci, aby vám peloton neutekl. Proto když Evans mluví o Tadeji Pogačarovi, jeho slova nejsou prázdná chvála na sociálních sítích.

Evans nedávno ve vyjádření pro Cyclingnews připomněl, co říkal už před dvěma lety: že Pogačar překoná Eddyho Merckxe. Tehdy to znělo jako provokace. Teď to zní jako předpověď počasí, která se právě naplňuje.

Co to znamená překonat Merckxe

Eddy Merckx je v cyklistice totéž co Muhammad Ali v boxu. Pět vítězství na Tour de France, pět na Giru, tři na Vueltě, plus monumenty, klasiky, hodinový rekord. "Kanibal" ze sedmdesátých let nastavil laťku tak vysoko, že ji celá generace závodníků raději ani neporovnávala.

Pogačar se ke srovnání blíží rychlostí, která znepokojuje i zkušené pozorovatele pelotonu. Na letošní Tour de France rozbil třicetiletý rekord Marca Pantaniho na Alpe d'Huez. To není jen číslo do statistiky, to je fyzický důkaz, co dokáže moderní trénink, aerodynamika a jezdec s výjimečným poměrem výkonu k hmotnosti. Při výjezdu na ikonický osmadvacetizákrutový kopec hraje roli každý gram na kole i na těle, a Pogačar oba parametry optimalizuje na úrovni, která předchozí generaci nebyla dostupná.

Jenže čísla sama o sobě nestačí. Evans, jako jeden z mála vítězů Tour, kteří neměli k dispozici drtivě silný tým jako třeba Lance Armstrong nebo Bernard Hinault, rozumí tomu, co znamená vyhrávat inteligentně. Takticky. A právě to na Pogačarovi oceňuje nejvíc, pohled na závodníka, který dokáže řídit závod jak v časovce, tak ve skupinovém výjezdu do kopce, a přitom soupeře načasováním útoku úplně psychicky zlomit.

Jonas Vingegaard a otázka skutečné konkurence

Na Tour de France 2026 přišla zpráva, že Jonas Vingegaard závod opouští. Pro fanoušky dramatické bitvy dvou největších jezdců současnosti je to zklamání. Pro hodnocení Pogačarova výkonu je to komplikace jiného druhu: další vítězství na Tour bez Vingegaarda bude nevyhnutelně doprovázeno otazníky.

Evans na podobnou situaci naráží jen nepřímo, ale jeho tribute Pogačarovi přichází právě v momentě, kdy největší rival vypadl ze hry. To samo o sobě říká něco o tom, jak Evans vnímá odpovědnost za vlastní odkaz v cyklistice. Výsledky se posuzují v kontextu epochy, ne izolovaně.

Z pohledu závodní logiky ale platí jedno: peloton nečeká. Kdo vyhraje, vyhrál. Merckx taky nevracel žlutý dres jen proto, že někdo jeho soupeř onemocněl. Grand Tours jsou dlouhé tři týdny a každý den přináší nové proměnné, únavu, počasí, taktiku týmů, pády. Vyhrát pět Tour je výkon bez ohledu na to, kdo závodí vedle vás.

Pogačar má za sebou vítězství na Giru a Tour ve stejné sezoně, což dokázal naposledy Marco Pantani v roce 1998. Před ním to stihl jen Merckx, Hinault a Anquetil. To je seznam, do kterého se nedostanete pouhou fyzickou silou ani samotnou taktickou vychytralostí, potřebujete obojí a ještě štěstí, aby se vám tělo nezlomilo uprostřed těžkého programu.

Co hodnocení Evanse říká o cyklistice jako celku

Evans patří k závodníkům, kteří mluví přesně. Neříká, že Pogačar je "jeden z největších", říká, že Merckxe překoná. To je konkrétní tvrzení, které lze ověřit čísly a tituly. A právě tato konkrétnost je cenná, protože velká část debat o Pogačarovi sklouzává buď do nekritického obdivu, nebo do hledání důvodů, proč vlastně nejde o nic výjimečného.

Pro hobby jezdce, kteří sledují peloton a sami jezdí o víkendech, je Pogačarův případ zajímavý z jiného důvodu. Ukazuje, jak se mění profesionální cyklistika jako sport: vyšší kadence, lepší aerodynamika, sofistikovaný draft ve skupině, přesná správa wattů na základě dat z měřičů výkonu. To vše dohromady posunuje laťku výkonu každou dekádu výše. Merckxovy výkony ze sedmdesátých let byly na tehdejší technologii a tehdejším poznání tréninku naprosto mimořádné. Pogačarovy výkony jsou mimořádné na dnešní úrovni, a to je přesně to, co Evans chce říct.

Srovnávat éry v cyklistice je vždy ošemetné. Jiné kolo, jiný povrch, jiná výživa, jiná pravidla dopingu. Ale trofeje se počítají stejně a záznamy na Alpe d'Huez stojí na tom samém kopci bez ohledu na rok.

Evans svým výrokem nespekuluje o tom, co by se stalo, kdyby Merckx jezdil dnes. Říká jednoduše: ten mladý Slovinec bere vše, co mu přijde pod ruku, a nezdá se, že by měl v dohledné době zpomalit. Tohle není pocit, tohle je závodní zkušenost jednoho z vítězů Tour, který prošel pelotonem od základů až na vrchol a ví, jak vypadá skutečně výjimečný závodník.

Pogačar má před sebou ještě minimálně deset let závodění na nejvyšší úrovni, pokud mu zdraví vydrží. Merckxových jedenáct Giro/Tour/Vuelta vítězství dohromady je číslo, které zatím nikdo z moderní éry nesrovnal. Ale Evans zřejmě věří, že tentokrát se to změní.