Pogačar pod palbou: Je kritika spravedlivá?

Slovinec závodí jinak než většina jeho generace. To ví každý, kdo sledoval Tour de France 2024. Výsledky ze závodu mluví za sebe: Pogačar obsadil první místo v celkovém pořadí, za ním skončil Jonas Vingegaard a třetí byl Remco Evenepoel. Takový pořádek na třítýdenním závodě není výsledek šťastného dne, to je jiná liga výkonu. A přesto se kolem jeho způsobu závodění točí víc kritiky než kolem kohokoli jiného v pelotonu.

Česká a středoevropská cyklistická komunita tuhle kritiku sleduje trochu jinak než francouzský nebo belgický tisk. Tady se jezdci hodnotí spíš podle wattů a výsledků než podle toho, jestli dodržují nepsaný kodex chování, který si část pelotonové kultury vymyslela sama pro sebe.

Co se mu vlastně vyčítá?

Portál road.cc se otázce, zda je Pogačar kritizován nespravedlivě za pouhou snahu vyhrát, věnoval přímo. Argument kritiků většinou vypadá takto: útočí příliš brzy, nerespektuje konvence, narušuje "fair play" pelotonu. Jenže tohle je přesně ten typ argumentu, který se u jiných závodníků neobjevuje.

Když Bernard Hinault v 80. letech útočil na každém kopci a zastrašoval soupeře fyzicky i verbálně, přezdívalo se mu "Le Blaireau", tedy Jezevec. Když Eddy Merckx sbíral etapová vítězství i tehdy, kdy mu o nic nešlo, říkalo se mu "Kanibal". Obojí s obdivem. Pogačar dělá totéž s jiným pasem v kapse a dostává za to přednášky o etice závodění.

Road.cc pokládá přímo otázku, zda je Pogačar kritizován nespravedlivě za to, že se prostě snaží vyhrát. To je přesně ta správná otázka a její formulace sama o sobě říká dost o tom, jak absurdní debata kolem jeho stylu závodění je.

Dvě Tour, jeden vzorec

Tour de France 2024 startovala ve Florencii a skončila v Nice, celková délka závodu činila 3 498 kilometrů přes 21 etap. Pogačar dojel do cíle jako vítěz s celkovým časem 83 hodin, 38 minut a 56 sekund, Vingegaard ztratil 6 minut a 17 sekund a Evenepoel 9 minut a 18 sekund. To nejsou čísla závodu, kde vítěz měl štěstí nebo kde ostatní šetřili síly. To je dominance.

A přesto: po každém jeho útoku přišla vlna komentářů o tom, že závodí "příliš tvrdě", že "ničí závodění", že je jeho styl "nezábavný". Přijde mi kuriózní, že stejní komentátoři nevznesli podobné námitky, když Vingegaard v předchozích ročnících kontroloval závod s Jumbo-Vismou takovým způsobem, že soupeři neměli šanci se přiblížit. Týmová kontrola pelotonu, kdy pět domestiků jede na čele minutu za minutou, aby udrželo tempo, je taktika stejně "nelidská" jako sólový únik. Jenže ta se nekritizuje, protože odpovídá konvenčnímu obrazu závodění.

Tour de France 2026 startovala v Barceloně a Pogačar závodí jako favorit, tentokrát s cílem získat pátý titul. Na 2. etapě Isaac del Toro odjel v závěru soupeřům a zvítězil, přičemž Pogačar jel za ním a dojel druhý, UAE Team Emirates tak obsadilo první i druhé místo na etapovém pódiu. Kritici okamžitě psali o tom, že to byl "teatrální" výkon. Jenže co jiného má tým dělat, když má nejlepšího závodníka světa a schopného domestika? Vyhrát jednou místo dvakrát?

Středoevropský pohled versus západní narace

Tady se dostáváme k jádru věci. Česká a slovenská cyklistická média reagují na Pogačarovy výkony jinak, než velká francouzská nebo belgická média. Středoevropský pohled bývá pragmatičtější: jezdí lépe než ostatní, vyhrává, hotovo. Přemýšlet nad tím, jestli "vyhrává příliš hodně" nebo "příliš snadno", je pro zdejší prostředí málo srozumitelné.

Západní kritika naproti tomu pracuje s konceptem, který by se dal nazvat "fair share vítězství". Jako by existovalo nepsané pravidlo, že nikdo nesmí dominovat příliš, protože to poškozuje divácký zážitek. Tento argument je pochopitelný z pohledu televizních práv a sledovanosti, ale s cyklistikou jako sportem má pramálo společného.

Kdybychom aplikovali stejný standard na ostatní, museli bychom kritizovat i Vincenza Nibaliho za to, že útočil z dálky, nebo Chrisa Frooma za to, že jezdil časovky tempem, které ostatní nemohli sledovat. Jenže Froome a jeho Sky/Ineos takovou kritiku prakticky nedostávali, přestože jejich kontrola Grand Tours byla systémová a cíleně nudná, alespoň z pohledu divácké atraktivity.

Pogačar naopak závodí způsobem, který je divácky atraktivní: útočí z kopce, zkouší úniky, ignoruje konvence. A přesto se píše o tom, že závodění "ničí". Logika tohoto paradoxu nefunguje.

Watty a fakta, ne pocity

Jako závodník vím, co znamená zaútočit na kopci dřív, než soupeř čeká. Kadence stoupá, výkon v wattech jde nahoru, a kdo zareaguje pozdě o tři vteřiny, může ztratit minutu. Pogačar tohle dělá na Grand Tours opakovaně, protože to fyzicky zvládne. Jeho VO2 max a schopnost udržet vysoký výkon ve stoupání jsou prostě na jiné úrovni.

Kritizovat to je, jako by někdo vyčítal Eltonu Johnovi, že hraje piano příliš dobře. Standardy pro "takticky přijatelné chování" na Tour de France by měly být stejné bez ohledu na to, odkud závodník pochází. Pogačar je ze Slovinska, země, která na závodním pelotonu žádnou historickou mocenskou pozici nemá. A to, zdá se, vadí víc, než si někteří kritici přiznají.

Road.cc tuto debatu otevírá přímo a pojmenovává otázku, zda je Pogačar kritizován nespravedlivě za to, že se snaží vyhrát. Samotný fakt, že taková otázka musí být položena, leccos prozrazuje o tom, jak fungují standardy v profesionálním pelotonu.

Výsledky mluví jasně. Tour de France 2024: 3 498 kilometrů, 21 etap, vítěz s náskokem přes šest minut. Kdo chce vyhrát, musí závodit lépe. Pogačar závodí lépe. Zbytek je šum.