Pogačar smetl legendární rekord na Alpe d'Huez: co se změnilo za 29 let

Čísla občas řeknou víc než jakýkoliv komentář. 35 minut a 27 sekund. Tak dlouho trvalo Tadeji Pogačarovi zdolat Alpe d'Huez v 19. etapě letošního Tour de France. Marco Pantani potřeboval v roce 1997 na stejný výstup 37 minut a 35 sekund, a ten čas přežil skoro tři dekády. Pogačar ho smazal jedním tahem.

Nejde jen o rekordy. Jde o to, co ten rozdíl dvou minut a osmi sekund vypovídá o tom, jak moc se za tu dobu změnil profesionální peloton, trénink, materiál i taktika v horách.

Co se na kopci vlastně stalo

Pogačar nezačal etapu jako favorit na etapové vítězství v tradičním slova smyslu. Skupinka s Richardem Carapazem, Seppem Kussem a Lennym Martinezem jela před ním s náskokem 3 minuty a 25 sekund od úpatí výstupu. Normálně by takový deficit znamenal, že závodník jede pro čas a pro body v celkovém pořadí, ne pro etapu.

Jenže Pogačar zaútočil hned na prvním ze 21 serpentýn Alpe d'Huez a náskok skupiny se začal tavit. Pomáhal mu Adam Yates, který se sjel z úniku zpět a nastavil tempo pro svého lídra. S 9,5 km do cíle ho Pogačar opustil a vydal se dohánět vedoucí skupinu. Náskok skupiny klesl z 3 minut a 25 sekund na pouhých 34 sekund při 4,6 km do cíle, a při 4 km do cíle měl Pogačar vedoucí trio vizuálně na dohled.

Carapaz ještě jednou zaútočil, Kuss odpověděl kontratakem, ale Slovinec byl prostě rychlejší. S 1,6 km do cíle srovnal s Carapazem a v posledním kilometru oba soupeře definitivně odjel.

Tohle není jen silový výkon. Je to taktická práce týmu v pohybu, přesné řízení tempa a schopnost vypočítat si výkon na celý výstup tak, aby rezerva zůstala až na finálový sprint. V závodní terminologii se tomu říká správně najetá kadence a rozložení wattů, kdy jezdec neodejde do červených čísel příliš brzo.

Pantani vs. Pogačar: spravedlivé srovnání?

Tady je třeba být přesný. Pantani jel v roce 1997 na trasování Alpe d'Huez, které měřilo 14,5 km. Dnešní oficiální výstup měří 13,8 km. Pogačar tedy absolvoval o 700 metrů kratší vzdálenost. To je fakt, který BikeRadar výslovně zmiňuje, a bylo by chybou ho přehlédnout.

Přesto rekord Pantaniho padl. A padl výrazně. Navíc v kontextu, kdy Pogačar dotahoval tříminutový náskok, tedy jel první část výstupu výrazně rychleji, než by musel při normálním etapovém závodu.

Co se za 29 let změnilo? Přinejmenším tři věci jsou dobře měřitelné. Aerodynamika kol a přileb se posunula natolik, že úspory na nižších rychlostech v kopcích sice nejsou dramatické, ale na rovinatých pasážích etapy se nasbírají. Hmotnost závodních kol klesla pod 7 kg a výkonnostní fyziologie umožňuje jezdcům lépe periodizovat přípravu na vícedenní závody. A pak je tu taktika týmové práce, která je dnes sofistikovanější než v Pantaniho éře, kdy byl útok v kopcích záležitostí individuálního génia spíš než kolektivního plánu.

Po vítězství v 10. etapě letošního Tour, kdy Pogačar triumfoval v Massif Central, měl na kontě 24 etapových vítězství na Tour de France a posunul se na druhé místo historické listiny, těsně za André Leducqa. Letošní závod přitom začal v Barceloně a obsahoval celkem 21 etap s převýšením 54 540 metrů. Na výsledném čase na Alpe d'Huez se tedy podílela i kondice nastřádaná přes tři týdny závodění, ne jen jedna výjimečná forma na jeden den.

Co si z toho odnést jako horský cyklista

Amatér samozřejmě Pogačarovy výkony nezopakuje. Ale taktická logika, která za nimi stojí, funguje i na hobíka jedoucího svůj oblíbený kopec.

Za prvé: tempo na začátku výstupu rozhoduje o tempu na konci. Pogačar sice jede výrazně výš nad prahem než běžný cyklista, ale princip je stejný. Výstup na Alpe d'Huez nebo na jakýkoliv delší kopec doma v Česku se rozhoduje v prvním kilometru. Kdo vyrazí moc ostře, zaplatí v druhé polovině výstupu.

Za druhé: jízda ve skupině (draft) na kopcích sice nefunguje tak výrazně jako na rovině, ale stále platí. Yatesovo tempo před Pogačarem není jen psychická podpora, je to reálná aerodynamická pomoc i v 8% sklonu. Na kopcích se efekt draftingu pohybuje kolem 5 až 10 % úspory energie v závislosti na sklonu a rychlosti. Pro hobíky jedoucí s partou to znamená: nestyďte se za kolem silnějšího jezdce, dokud to vydržíte.

Za třetí: výstup na kopec není sprint. Je to časovka s proměnlivým profilem. Kadence kolem 80 až 90 otáček za minutu je pro většinu jezdců efektivnější než šlapání velkého převodu s nízkou kadencí. Při nízké kadenci rostou svalové nároky na kvadricepsy neúměrně rychle a vyčerpání přichází dřív. Profesionálové to vědí, amatéři to občas ignorují.

Za čtvrté: psychologie stíhání funguje. Pogačar viděl skupinu před sebou fyzicky na silnici a cíleně ji dojížděl kousek po kousku. I hobíci jedoucí časovku na Kopřivnou nebo na Lysou horu si mohou vybrat referenční bod před sebou a jet na něj. Je to mentálně jednodušší než abstraktně jet na čas.

Rekord na Alpe d'Huez je nyní Pogačarův. Pantaniho čas z roku 1997 šel k ledu. A profesionální peloton se zase o kousek posunul vpřed, aniž by bylo jasné, kde je skutečný strop lidského výkonu na kole do kopce.