Rekordu zdar: Jak Mark Kowalski projel 21 zemí za týden a co se z toho dá naučit

V sobotu ráno v sedm hodin středoevropského času přejel Mark Kowalski hranici z Bulharska do Řecka, zastavil kolo, vytáhl telefon a zavolal své snoubence. Měl pro ni zprávu. Londýnský Kanaďan a ultracyklista právě překonal světový rekord.

Jeho tracker ukázal 2798,5 km přes 21 zemí za sedm dní. To je číslo, které si zaslouží chvíli ticha.

Kowalski o sobě říká, že jeho silnou stránkou není rychlost. "Jsem pomalý a vytrvalý," řekl po dojetí. A právě tahle věta mě zaujala víc než samotný rekord. Protože přesně tohle si většina lidí při plánování dlouhých tras odmítá přiznat. Chceme být rychlí. Chceme impresivní průměrku. A pak skončíme vyšťavení v příkopě někde ve druhém dni.

Co obnáší překonat 21 hranic za týden

Nejde jen o kilometry. Průměrně to vychází na přibližně 400 km denně, přes různá časová pásma, hraniční přechody, odlišnou kvalitu povrchů a bez zázemí, které by tým ultracyklisté znali z klasické závodní scény. Kowalski jel jako biker, ne jako závodník s doprovodným vozem.

Taková trasa vyžaduje jiný druh přípravy než Gran Fondo nebo víkendový gravel. Tady se plánuje logistika spánku, nikoli jeho délka jako taková, ale kdy ho zařadit, aby tělo nespadlo do deficitu, ze kterého se za jízdy nevzpamatuje. Plánují se zásobovací body, a to ne podle toho, kde jsou nejhezčí kavárny, ale kde jsou obchody otevřené ve tři ráno. Plánují se varianty, protože počasí, technika a tělo si vždy připraví překvapení.

Kowalski svůj výkon zakončil přechodem do Řecka jako bikepacker a ultracyklista. Právě tyhle dva pojmy, s nimiž ho popisuje Cycling Weekly, v sobě nesou hodně: jde o člověka, který je zvyklý cestovat na kole s veškerým vybavením u sebe a zvládat výzvy vlastními silami. To samo o sobě vypovídá o úrovni jeho samostatné přípravy.

Nejčastější chyby při přípravě na ultra výzvy

Nemluvím teď jen o Kowalského úrovni. Mluvím o každém, kdo chce letos poprvé zkusit vícedenní bikepackingový výlet přes hranice nebo třeba jen pětidenní gravel traverse. Principy platí stejně.

Chyba první: podcenění spánkové strategie. Spánek se na dlouhých trasách neplánuje jako doplněk, ale jako součást výkonu. Kowalski ujel 2798,5 km za sedm dní a ze zdrojů vyplývá, že vstával ve dvě ráno a jezdil až 19 hodin denně, přičemž poslední den strávil zcela bez spánku. Kdo si myslí, že "nějak to zvládne", zpravidla skončí tak, že spí dvě hodiny v autobusové čekárně a pak není schopný řídit kolo bezpečně.

Chyba druhá: přetížené kolo. Bikepacking má svou kulturu minimalismu z dobrého důvodu. Každý kilogram navíc se na dlouhé trase projeví. Bavíme se o brašnách, které jsou navržené tak, aby váhu rozložily přirozeně, nikoli o batohu na zádech, který po dvou dnech zkřiví záda. Framepack, handlebar bag, seat bag. Tři základní body. Co se do nich nevejde, pravděpodobně nepotřebuješ.

Chyba třetí: nerealistické denní cíle. Tady je Kowalského přístup inspirativní. Pomalý a vytrvalý. Kdybych měl dát jediný praktický tip začínajícím bikepackerům, je to právě tohle: první den jeď na 70 % toho, co máš v nohách. Zbytek výzvy ti bude vděčný.

Chyba čtvrtá: navigace bez záložního plánu. GPS je skvělá věc. Ale baterie se vybije, signál zmizí a Komoot nebo Garmin ti v odlehlém regionu nenabídne alternativu. Stažené offline mapy jsou minimum. Fyzická mapa pro klíčové úseky je moudrost, ne přežitek.

Co si odnést z Kowalského rekordu pro vlastní plánování

Rekord přes 21 zemí není pro většinu z nás realistický cíl, a to je v pořádku. Ale způsob uvažování, který za ním stojí, je přenositelný na jakoukoli vícedenní výpravu.

Kowalski neprojel Evropu díky nadlidskému výkonu. Projel ji díky konzistenci. Denně, kilometr po kilometru, bez toho, aby se snažil někoho ohromit tempem. Výsledek je světový rekord, ale metoda je dostupná každému, kdo je ochotný plánovat s respektem ke svým limitům.

Moje zkušenost z delších výprav říká, že nejtěžší moment přijde vždy ve třetím dni. Tělo teprve začíná chápat, co se děje, a mysl hledá záminky k zastavení. Kdo má v tu chvíli jasný plán a realisticky naplánované etapy, projede. Kdo jel první dva dny na plné obrátky, balí.

Přemýšlím o tom, jak by Kowalského přístup fungoval na kratší, ale intenzivnější trase. Třeba gravel traverse přes Šumavu a Bavorský les, pět dní, 600 km. Žádný rekord. Ale stejná logika: pomalý, vytrvalý, připravený. To je základ, který platí pro rekord přes 21 zemí stejně jako pro první bikepacking přes kopec za vesnicí.

Zavolat snoubence z řecké hranice po sedmi dnech v sedle. To by byl pěkný příběh. Ale nejdřív ten plán.