Konec s pravidly: jak se bikepacking mění s věkem

Pamatuju si přesně tu chvíli, kdy jsem poprvé zabalil spacák do seat bagu a vyrazil přes Vysočinu bez plánu návratu. Bylo mi třicet, měl jsem na kole každý gram odměřený, trasu hotovou do posledního úseku a v hlavě pocit, že to musím udělat "jak správně". Taky jsem skoro nikoho nepotkal, jel jsem pořád moc rychle a upřímně, moc si z toho nepamatuju.

Dneska mi je o deset let víc a přistupuju k tomu úplně jinak.

Neil a Colorado Trail aneb otázka, co přijde s věkem

Na serveru Bikepacking.com nedávno vyšel text Neila Beltchenka, který se vrátil na Colorado Trail a zamyslel se nad tím, jak se jeho pohled na bikepacking proměnil s přibývajícím věkem. Nejde o žádnou technickou recenzi ani přehled vybavení. Jde o osobní příběh o svobodě a o tom, co vlastně od jízdy na kole čekáme.

Colorado Trail sám o sobě je výzva, která nepustí. Vede 782 kilometrů od Waterton Canyonu jihozápadně od Denveru až po Durango ve státě Colorado. Nejvyšší bod trasy leží ve výšce 4 045 metrů nad mořem a většina trasy se pohybuje nad 3 000 metry nadmořské výšky. Sezona je krátká, primárně od července do září, a počasí je tam proměnlivé: prudké bouřky se střídají s teplým sluncem a bezoblačnou oblohou. Přesto, nebo možná právě proto, lidé jako Neil na takový terén jezdí znovu a znovu.

Co se ale mění, je způsob, jakým tam jedou. Neil ve svém příběhu mluví o tom, že přestal bikepacking dělat podle pravidel. Žádné počítání kilometrů do setmění, žádné srovnávání se s ostatními, žádná snaha dokázat si něco konkrétního. Reflexe jeho výpravy na Colorado Trailu ukazuje, jak se s věkem mění celý jeho přístup k životu, k bikepackingu i k sobě samému.

To rezonuje. A myslím, že stejná proměna probíhá u spousty českých cyklistů, kteří začínali gravel nebo bikepacking jako způsob, jak se dostat někam rychleji nebo tvrdším způsobem, a postupně zjišťují, že to celé funguje jinak.

Česká šotolina nepotřebuje americké trendy

Bikepacking jako komunita je dneska globální. Bikepacking.com mapuje přes 300 originálních a kurátorovaných tras v téměř 50 zemích světa a nabízí průvodce pro všechny typy terénu, od singltreků po gravel a dirt-road trasy. Tohle množství inspirace je skvělé, ale taky trochu nebezpečné. Člověk snadno začne srovnávat svoji víkendovku na Šumavě s někým, kdo právě projel Kolumbii nebo Střední Asii.

Jenže srovnávání je přesně to, od čeho nás věk léčí.

Vzpomínám na kamaráda, se kterým jsem jezdíval závody bikepacking style. Byl vždy připraven lépe, vždy měl lehčí brašny, vždy věděl přesně, kolik gramů váží jeho bivy sack. Pak se mu narodilo dítě, přestavěl si kolo, začal brát víc jídla a míň si zoufat nad kadencí. Říkal, že nikdy nejezdil líp. Myslím, že mu věřím.

Problém "pravidel" v bikepackingu bývá v tom, že si je nikdo nevyhlásil, ale všichni je cítí. Máš mít ultralight setup. Máš jet dál. Máš bivakoovat, ne kemp. Máš mít GPS, ne papírovou mapu. A taky máš jezdit na gravel bikeu s drop barem, ne na trekovém kole s brašnami od Decihlonu.

Jenže kdo tohle rozhodl?

Co se mění a proč je to dobře

S věkem přichází jistá imunita vůči tomuto tlaku. Člověk zjistí, že konec trasy není cíl. Že to, co si odnáší z výpravy, není číslo v aplikaci, ale ten jeden výhled z kopce nad Třeboní ráno po dešti, nebo rozhovor s místním, který vám ukázal zkratku přes jeho louku.

Neil Beltchenko své zamyšlení nad Colorado Trailem zaznamenal nejdřív jako video a pak jako psaný příběh s fotografiemi. Popisuje, jak se jeho výhled na bikepacking, na život a na stárnutí proměnil. Nejde přitom o vzdání se ambicí. Jde o to najít si vlastní míru.

Pro mě osobně to prakticky znamená: přestal jsem řešit, jestli mám dost ultralightové výbavy. Spacák za tři tisíce a nafukovací karimatka, která vydrží, jsou lepší než spacák za osm tisíc, o který se celou dobu bojím. Brašny mám smíšené od různých výrobců, protože každá se osvědčila na jiném místě kola. A trasy plánuju s GPS, ale vždycky mám v batohu fyzickou mapu, protože signál na Jeseníkách je to, co je.

To není kompromis. To je praxe.

Zároveň si čím dál víc vážím kratších výprav. Víkendovka z Prahy přes Brdy na Písek a zpět vlakem mi dá víc než týdenní tlačení se někam, kde jsem přestal vnímat krajinu kolem sebe. Bikepacking.com provozuje projekt Local Overnighters, jehož cílem je dokumentovat a mapovat jednonoční trasy po celém světě, tvořené místními lidmi ve vlastním zázemí. Krátká výprava je plnohodnotná výprava.

Výbava na cestu: co opravdu potřebuješ

Tady bych se zastavil u jedné konkrétní věci. Výbava je téma, které bikepacking komunitu přitahuje a zároveň trochu otravuje. Gear listy jsou nádherné a úplně k ničemu zároveň, protože každý jede jinam, v jiném počasí, jinak rychle a s jiným tělem.

Co se ale ukázalo jako konstantní u všech, které znám a kteří jezdí víc než pět let:

• Sedlová brašna s dostatečným objemem (10 až 17 litrů) na spaní a základní oblečení.
• Přirámová brašna nebo cargo cage na lahev a jídlo na den.
• Navigace na řídítkách, ideálně dedicated GPS jednotka, ne jen telefon.
• Bivy nebo lehký jednoplášťový stan, ne obojí.
• Vrstvy oblečení pro déšť a chlad, i když jedeš v červenci.

Tohle je základ, který platí od Šumavy po Colorado Trail. Zbytek je otázka osobního vkusu a zkušenosti.

Stárnutí v bikepackingu neznamená zpomalit. Znamená přestat plýtvat energií na věci, které nezáleží, a soustředit ji na to, proč jsi na kole vůbec vyjel. Neil to pochopil na Colorado Trailu. Já jsem to pochopil někde mezi Třeboní a Telčí. A ty to pochopíš taky, nejspíš v nejneočekávanějším momentu výpravy.