Malé radosti bikepackingu: 12 věcí, které vás nadchnou

Když se po nějakém výjezdě vrátím domů, špinavý a unavený, přátelé se vždycky ptají totéž: „A co bylo nejlepší?" Čekají asi, že zmíním nějaký epický výhled nebo technický sjezd. Ale pravda je jiná. Většinou mluvím o věcech, které jsou na papíře úplně banální. O hrnku kávy uvařené na vařiči někde v šumavském lese. O tom, jak jsem po čtyřech dnech konečně opravil defekt za pět minut. O ránu, kdy jsem vypadl ze spacáku přímo do mlhy a nevěděl jsem ještě, kde přesně jsem.

Lucas Winzenburg, editor webu bikepacking.com, to pojmenoval dobře: bikepacking je plný jednoduchých potěšení a nečekaných radostí, které z něj dělají neobyčejně odměňující způsob cestování. Níže je moje verze toho seznamu, zasazená do kontextu, který znám nejlíp, tedy česká krajina a komunita lidí, kteří tu jezdí s nabitými koly.

Radosti, které zažijete už první noc

Začneme od začátku. Tedy od první noci venku.

Je jedno, jestli spíte pod Pálavou, v Jeseníkách nebo někde v zahraničí na trase přes Pyreneje. Ten moment, kdy si rozložíte podložku, nafoukáte karimatku a lehnete si s pohledem ven z bivakovacího vaku, má vždycky stejnou kvalitu. Okolní hluk zmizí. Myšlenky na práci taky. Zbyde jen zvuk větru nebo potoka a pocit, že jste přesně tam, kde máte být.

Tohle je radost číslo jedna. Winzenburg v úvodu svého článku na bikepacking.com popisuje ponoření se do výhledu z ideálního tábořiště jako ukázku těch prostých okamžiků, kvůli nimž se lidé do bikepackingu opakovaně vracejí. V Česku k takovým místům vede spousta lesních cest, které GPS mapa označí jen jako bílou čáru na zeleném podkladu. Právě tam to bývá nejlepší.

Radost číslo dva přichází ráno. Konkrétně v okamžiku, kdy vařič chrupne k životu a vy čekáte na první kávu nebo čaj. Celé to trvá možná deset minut, ale v té době sledujete, jak se krajina probouzí, a uvědomujete si, že jste venku dřív než většina světa. Tohle nelze zopakovat u stolu doma.

Třetí věc, na které si každý bikepakař časem pochutná, je improvizovaná oprava. Prasklý drát, uvolněný závit na brašně, probodnutý plášť. Když to zvládnete sami, u kola, se sadou, kterou máte v rámci kapsy krosny, ten pocit kompetence je skoro neodolatelný. Winzenburg zmiňuje úspěšnou improvizovanou opravu u cesty přímo v úvodním přehledu článku o malých radostech bikepackingu jako ukázku nečekaných potěšení, která člověka přimějí vracet se. Záchrana situace vlastními silami má jinou hodnotu než cokoliv, co si koupíte.

Co vás překvapí po druhém dni

Čtvrtá radost přijde trochu záludně. Po jedné nebo dvou nocích venku si tělo přenastaví rytmus. Přestanete koukat na hodinky. Jedete, když chcete jet, zastavíte, když vás něco zaujme. Tohle je jeden z největších privilegií bikepackingu a v každodenním životě ho prakticky nedosáhnete.

Pátá věc na seznamu je setkání s lidmi. Na gravelových cestách mimo hlavní trasy potkáte lidi, které byste jinde neminuli. Starší pán na horském kole s přívěsem, který vám nabídne švestky ze zahrady. Rodina campující u potoka, která vám půjčí pumpu. Bikepacking.com například provozuje projekt Local Overnighters, jehož cílem je dokumentovat jednodenní trasy napříč celým světem od samotných místních jezdců. Ten princip, tedy sdílení konkrétních znalostí o konkrétním místě, odráží přesně ten typ setkání, který na cestách zažíváte. V Česku to platí dvojnásob, protože zdejší bikepakeři jsou zvyklí si pomáhat.

Šestá radost: jídlo chutná lépe venku. Tohle není klišé, je to fyziologie. Po stu kilometrech po štěrku i průměrný salám s chlebem má kvalitu restauračního zážitku. Kdo to nezažil, nechť si to přijde potvrdit do prvního kopce.

Sedmá věc je o navigaci. Konkrétně o tom okamžiku, kdy se GPS cesta a skutečná cesta rozcházejí a vy se musíte rozhodnout. Jet dál podle displeje nebo improvizovat? Správná volba bývá improvizace. Nejlepší úseky, které jsem kdy projel, byly ty, kam mě navigace neposlala. Síť tras na bikepacking.com čítá přes 300 originálních a kurátorovaných tras ve skoro 50 zemích světa, takže výchozí bod pro plánování vždycky najdete. Co tam nenajdete, jsou odbočky, které nikdo jiný nezdokumentoval. Ty jsou vaše.

Osmá radost je fyzická a trochu bolestivá, ale patří sem: moment, kdy zdoláte stoupání, které se zdálo nemožné. Plně naložené kolo, možná deset kilogramů vybavení v brašnách, a nahoře zjistíte, že jste to přece jen zvládli. Tohle vám žádný výjezd bez batohu nedá.

Devátá věc? Tma. Opravdová tma bez světelného smogu. V Česku ji najdete v pohraničních horách nebo na Vysočině. Hvězdy z karimatky vypadají jinak než z okna auta.

Desátá radost je skromná a konkrétní: suché ponožky. Po dni v dešti, po brodění potokem nebo jen po vlhkém ránu si výměna ponožek u večerního tábořiště zaslouží místo na tomto seznamu. Malý detail, obrovský efekt na náladu.

Jedenáctá věc se týká plánování. Přesněji řečeno toho momentu, kdy sedíte večer nad mapou a plánujete zítřejší úsek. Svítilna, termos, stopa v mobilu. Bikepacking.com provozuje projekt Local Overnighters jako sjednocené úsilí o dokumentaci jednodenních bikepackingových tras po celém světě, a to přímo od místních lidí v jejich vlastním zázemí. Tohle je přesně ten typ podkladů, nad kterým se večer před spaním nejlíp přemýšlí o zítřku.

Dvanáctá radost patří na konec, protože ji oceníte zpětně: vzpomínka. Ne fotka na Instagramu, ale ta konkrétní vzpomínka, které se váš mozek drží. U mě je to obvykle nějaká blbost. Jak jsem sjel prudký klouzavý sjezd s blatníkem plným bláta a smál se nahlas, protože nikdo jiný tam nebyl. Winzenburg to říká jasně: bikepacking je plný jednoduchých potěšení, která z něj dělají neobyčejně odměňující způsob cestování. A právě proto se vracíme.

Bikepacking nepotřebuje ospravedlnění. Nepotřebuje ani seznam dvanácti důvodů. Ale někdy je dobré si připomenout, proč je to tak návykové. Nejde o to, jak daleko dojedete. Jde o to, co po cestě potkáte, opravíte, snáte a zapamatujete si. A to se nedá naplánovat. Jen vybrat trasu, naložit kolo a vyjet.