Bikepacking přes největší solnou pláň světa: Salar de Uyuni na kole

Byl to britský bikepacker Dan Camp, kdo nedávno natočil jednu z nejpoutavějších epizod ze svého průjezdu mezi Aljaškou a Argentinou. Po bouřlivém Chile přijel do Bolívie a ocitl se na Salar de Uyuni. Záběry z jeho 39. videa ukazují, proč tahle destinace cyklisty nepouští z hlavy. Bílá plocha bez konce, nebe, co splývá se zemí, žádný strom, žádná odbočka, žádný orientační bod. Jen kolo, ty a sůl.

Pojďme se podívat, co tahle trasa opravdu obnáší a jak se na ni připravit.

Co vlastně Salar de Uyuni je

Salar de Uyuni se rozkládá na jihozápadě Bolívie v provincii Daniel Campos, v nadmořské výšce 3 656 metrů nad mořem. Celková rozloha je přibližně 10 582 čtverečních kilometrů, průměrná délka solné pláně dosahuje 126 km a šířka 84 km. Pod povrchem leží vrstva soli silná osm metrů a pod ní jezero solanky mimořádně bohaté na lithium. Průměrné převýšení přes celý Salar je méně než jeden metr, povrch je tedy pozoruhodně rovný. Výška přes 3 600 metrů nad mořem a noční teploty, které podle Wikipedie klesají až na minus devět stupňů Celsia, z toho dělají prostředí, které podceňovat nelze.

Výška je tvůj první soupeř. Tři a půl kilometru nad mořem znamená, že vzduch obsahuje výrazně méně kyslíku než doma na Šumavě. Kdo přiletí do Bolívie a chce hned nasednout na kolo, pravděpodobně zpomalí víc, než čekal. Dej si alespoň dva až tři dny na aklimatizaci v Uyuni nebo La Pazu, než vyjedeš.

Navigace bez pevných bodů

Tohle je místo, kde selhávají papírové mapy i instinkt. Salar de Uyuni je z pohledu navigátora téměř dokonale prázdný. Žádné vesnice uprostřed, žádné silniční značky, žádné stromy. Za mokré sezony (přibližně prosinec až únor) se povrch pokryje tenkou vrstvou vody, která vytváří slavný efekt zrcadla, ale tím zároveň smaže jakékoliv vizuální stopy cesty.

GPS je v téhle situaci naprostá nutnost, ne luxus. Aplikace jako komoot nebo Gaia GPS zvládnou práci, ale stáhni si podkladové mapy offline ještě doma, protože mobilní signál na Salaru nečekej. Záložní baterie pro navigaci a telefon patří do každé brašny, noční mráz ve vysoké nadmořské výšce vybíjí powerbanky rychleji, než si myslíš.

Orientaci komplikuje taky to, že solné hexagonální útvary, které pokrývají povrch za sucha, nejsou úplně rovné. Kolo se na nich mírně naklání, povrch klouže a každý pád přímo na sůl je agresivnější než na písek. Doporučuju široké pláště, minimálně 2,2 palce, lépe víc. Fat bike je tady opravdu doma.

Sůl ničí vše, co neochráníš

Tohle podceňují skoro všichni, kdo jedou na Salar poprvé. Solné prostředí je korozivní na úrovni mořské vody, v některých ohledech horší. Komponenty kola, které se nedají opláchnout každý den, se za pár dnů projeví vrzáním a zasekáváním. Řetěz mazej každý večer, ne jen ráno. Pokud máš brašny s kovovými zipsy nebo sponami, zkontroluj je po každém dni.

Brašny jako takové musejí být vodotěsné, přinejmenším voděodolné. Solný prach pronikne do každé mezery. Elektronika patří do sáčků ziploc nebo do voděodolného obalu ještě předtím, než skončí v brašně. Fotoaparát nechávej v batohu, ne na řídítkách, pokud ho nechceš vrátit domů osolený zevnitř.

Titanová kola zde obstojí nejlépe; ocelové (chromoly) rámy potřebují kvalitní ochranu proti korozi. Zároveň platí, že žádné kolo odsud nevyjede v perfektním stavu. Počítej s tím a zabuduj do itineráře čas na důkladné vyčištění hned po průjezdu.

Voda, jídlo a nocování

Tohle je kombinace výzev, které česká bikepacking scéna moc nezná. Na Salaru samotném žádné zdroje vody nejsou. Všechno, co potřebuješ, si musíš dovézt nebo doplnit na okrajích pláně, ve vesnicích Colchani na východě nebo San Juan na jihu.

Kapacita zásoby vody by měla odpovídat minimálně dvěma dnům spotřeby, v závislosti na tempu a denní teplotě. Filtr na vodu (třeba Sawyer Squeeze) ti nepomůže uprostřed Salaru, ale zachrání tě na přilehlých trasách v Altiplanu.

Nocování přímo na Salaru je zážitek, který stojí za všechno plánování. Povrch je tvrdý, ale rovný. Stan rozložíš kdekoliv, žádné povolení nepotřebuješ. V noci klesají teploty pod nulu i v létě (jihoamerické, tedy mezi červnem a srpnem je tam zima, mezi prosincem a únorem teplo), takže spací pytel podceňovat nelze. Minimálně rating do minus pěti stupňů, raději do minus deseti.

Psychika a tempo

Tohle je aspekt, o kterém se moc nepíše, ale Dan Camp ho ve svých videích zmiňuje víc než výbavu. Průjezd Salarem není jen fyzický výkon, je to psychologické cvičení. Monotónní bílá plocha po dobu osmi, deseti nebo dvanácti hodin jízdy dokáže rozložit sebevětšího optimistu. Nic se nemění, cíl se nepřibližuje vizuálně, i když pedáluješ pořád dál.

Pomáhá mít jasný denní cíl v kilometrech, ne jen obecný "chci přejet na druhou stranu". Rozděl si přejezd na úseky a oslav každý z nich. Oblíbená technika zkušených bikepackerů: každých 20 km si dej pauzu, sněz něco, vyfoť se. Jen proto, abys přerušil monotónii.

Bikepacking.com mapuje přes 300 originálních tras ve skoro 50 zemích světa a Dan Camp natočil přímo na Salar de Uyuni celou epizodu svého průjezdu od Aljašky po Argentinu. Není to bez důvodu. Jde o jednu z mála tras, kde krajina samotná je výzva, ne jen pozadí.

Co si vzít a co nechat doma

Pár konkrétních věcí, které se osvědčují:

• Fat bike nebo gravel s širokými pláštěmi (2,2 palce a víc)
• GPS zařízení se stáhnutými offline mapami plus záložní powerbank
• Voděodolné brašny (frame bag, handlebar bag, seat bag) bez kovových zipsů
• Řetězové mazivo na suché podmínky v dostatečné zásobě
• Spací pytel minimálně do minus pěti stupňů
• Filtrační systém na vodu pro úseky mimo Salar
• Opalovací krém SPF 50 a víc, sluneční záření na Altiplanu je bez pardonu

Nech doma: těžké zrcadlové fotoaparáty bez ochrany, bavlněné oblečení (mokré zůstane mokré), jakékoliv komponenty, které jsi neopravoval nebo nečistil před odjezdem. Na Salar přijíždí sůl, ne servisní technik.

Salar de Uyuni není trasa pro úplné začátečníky. Ale pro každého, kdo absolvoval alespoň jeden vícedenní bikepacking v horách a ví, jak funguje jeho tělo a vybavení pod tlakem, je to výzva, která stojí za celý ten přelet a aklimatizaci. Bílá plocha na fotografiích nevypadá jako nic. V sedle kola uprostřed ní pochopíš, proč se o ní píše pořád dokola.